Prokletá, nebo dítě štěstěny?

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se o příběhu rozepisovat.
Přece jenom je to už minulost, je to pryč, už se v tom nenimrám.
Ale na druhou stranu je to to hlavní, co mě zformovalo do dnešní podoby 🙂
Příběh, se kterým jsem se nechtěla smířit, ale nakonec jsem ho po letech odmítaní přijala. S láskou a vděčností, jako největší dar, který mě udělal tou, kterou jsem dnes.
A to já bych už neměnila. ♥

Uvědomění, že jsem nakonec dítě štěstěny?

Trvalo mi to…..

Od malinka jsem věděla, že jsem jiná. Viz foto výše 🙂 Byla jsem zrzavá, jako jediná z rodiny. A doma mi to bylo dáváno hodně najevo. Hodně nehezky. Pro nadávky a narážky se často nechodilo daleko. Každá nadávka se mi zarývala hluboko do srdce a já si z toho všeho postupně udělala obraz o sobě samotné.

Dneska už vím, že rodiče nemůžou dát víc než sami mají.♥
A o sebevědomí to platí obzvlášť.

A tak jsem se cítila už od malinka, že nepatřím, do rodiny, do tohoto světa, nikam.

Snažila jsem se dělat věci doma správně, hlavně abych tátu nenaštvala, aby doma nebylo peklo.
Jenže vlastně všechno, co jsem udělala bylo špatně.
A já uvěřila, že nedělám jenom věci špatně, ale že já jsem špatně.
Že jsem jiná a že to je taky špatně. Že jsem omyl. Že můj život je omyl.

Pamatuju si to, jak kdyby to bylo včera, když jsem už jako malá často brečívala, že jaká mám teda být a co dělat, když cokoliv jsem udělala nebo řekla způsobilo doma peklo.
Odpověď byla často „Prostě buď už jiná!“

A ať už jsem se do příště udělala jakoukoliv, dost to nebylo nikdy.
A tak jsem si postupně vědomě nechala jen tu část mě, která mě udržovala v bezpečí.
Tu často uťáplou, která nedělala hlavně žádné problémy, se strachem říct jakýkoliv jiný názor než ten, kterej panoval doma, bez jakýchkoliv osobních hranic a možnosti vyjádřit svoje emoce, se strachem říkat a dělat cokoliv, abych někoho nenaštvala.

Přála jsem si být kýmkoliv, jen ne sama sebou.

Nesnášela jsem hlavně, že jsem jiná, že jsem zrzavá a vysoká. Záviděla jsem úplně všem holkám, že mají normální barvu vlasu a normální výšku. Protože si z nich kluci nedělali srandu tak jako ze mě.

Srovnávání se ostatníma se stalo nejoblíbenější zálibou mé hlavy.

Strach. Nedůvěra v život i v sebe. Neustále se vtírající pocit, že jsem navíc, že překážím.
Byla jsem vděčná každému, kdo se se mnou bavil a vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že se mnou mluví jen z lítosti.
Byla jsem tak moc stydlivá a styděla jsem se za to, že taková jsem.
Uf. Začarovanej kruh.

Záviděla jsem všem, kteří byli rádi ve společnosti, kteří s lehkostí navazovali konverzaci s druhými.
Chtěla jsem být taky tak veselá jak ostatní, ale spíš jsem se často cítila jak jeden velkej uzel nervů.
Tak moc jsem si přála někam víc patřit, ale tak moc jsem se často bála vůbec s někým bavit, abych se nevtírala.

Neúcta k sobě, beznaděj, nepochopení, komplex méněcennosti.

Ale to hlavní vyústění mého komplexu nedostdobráctví se mělo ukázat až později…

Přesněji, když mi bylo čerstvě 16 a prožívala jsem svůj první vztah.

Co se týče vztahů, tak jsem od nízkého věku věděla, že chci krásný harmonický vztah.
Viděla jsem doma totiž vzor, jak to vypadat nemá a vždycky jsem si říkala, že takhle to mít nebudu.
Kromě toho, že to bylo doma i moc fajn a zažívali jsme krásné chvíle plné výletů a smíchu, tak tam byla i část, na kterou už radši ani vědomě nevzpomínám.

Chorobná žárlivost, závislost, alkohol, domácí násilí, strach, manipulace, nepochopení, zákazy, ponižování, nerespektování hranic, nemožnost vyjádřit svoje emoce.
Nesnášela jsem to. Viděla jsem doma věci, o kterých ani spoustu lidí nejspíš netuší, že se vůbec někde za zavřenými dveřmi dějou.
A byla jsem na stopro přesvědčená, že v tomhle taková jako táta NIKDY ani trochu nebudu.

Jenže realita se brzo ukázala jiná.
Vynořila se mi vlastnost, kterou jsem na tátovi nesnášela nejvíc ze všeho, protože většinou byla příčinou vší bolesti, kterou jsme doma museli zažívat.

Žárlivost.

A nebyla ani u mě jen tak ledajaká. A určitě ne roztomilá.
Byla bolestivá. Byla spojená s obrovskými panickými atakami. Většinou to přišlo úplně zčistajasna, bez jakéhokoliv varování nebo náznaku.
Když to přišlo, nevěděla jsem, co dělat, co se to sakra děje.
Nemohla jsem se skoro nadechnout, sevřel se mi žaludek.
Nezastavitelnej hysterickej brek.
Černo před očima. Často zvracení.
Chtěla jsem často odejít pryč, ale nešlo to. Paralýza. Bezmoc.

Jsem prokletá. Proč zrovna já?

No a takové stavy člověka nenechávají zrovna klidným.
A tak se ze žárlivosti stalo moje životní téma.
Způsobovala totiž největší bolest. Kdo nezažil, tak neví. Ani já zpětně si to už nedokážu vybavit.
A ne jen mně. Bylo to často peklo. Peklo spojené s myšlenkami, které nedávaly absolutně žádnou logiku a smysl.

Největší strach.

Sžíral mě strach, že partnerovi překážím být s nějakou lepší.
Jenže lepší než já mi přišla úplně každá holka.
Bylo to tolik nepopsatelné bolesti, kterou jsem většinou držela v sobě, protože na vědomé úrovni jsem věděla, že všechny ty myšlenky jsou úplná kravina a styděla jsem se za to, co cítím.
Nikdo mě nechápal, kam na takové nesmyslné domněnky chodím. A já taky ne.

Životní zlom aneb když jsem myslela, že horší to už doma být nemůže.

Psal se rok 2011. Leden. Mrazivej večer. Čekali jsme doma večer se sestrou mou milovanou a s tátou na mamku, až se vrátí z práce.
Už bylo celkem dost hodin a mamka pořád nikde.
„Asi mají inventuru“, říkali jsme si. Dělala v obchodě a bylo zrovna po Vánocích. Tak to by dávalo smysl.

Ale uběhla další hodina. A mamka se ve dveřích pořád neobjevovala.
Pak začla houstnount atmosféra, byla to tak velká nejistota, co se to sakra děje.

Se staženým žaludkem a naplnění strachem jsme se šli podívat do toho obchodu. Ale bylo už dávno zhasnuto, nikde nikdo.
Mrzlo až praštilo. Černočerná tma. Chtělo se mi zvracet.
Moc víc si toho z toho večera nepamatuju, jen mlhu a velkou vnitřní bolest a strach.

Ve dveřích se pak už nikdy neobjevila.

Mamka tenkrát nebyla nikde k nalezení. Nikdo nic nevěděl.
Bylo s tím spojeno spoustu dalších okolností, na kterých ale teď nezáleží. 

Celostátní pátrání, novináři, tři měsíce beznaděje. 

Pak nastalo peklo, v tom nejhorším začátku u nás pořád zvonili novináři a chtěli vědět, co se dějě. Většina z nich se naštěstí rovnou obrátila na podpatku a šla pryč, když viděli, v jakém stavu jsem jim ty dveře přišla otevřít.
Spoustu dní jsem se jenom klepala a brečela.

Ty následující týdny mám v mlze. Bylo mi čerstvě osmnáct. A všechny víkendy jsem trávila většinou opilá na diskotékách.
Doma to pořád bylo napjaté a náročné.

O tři měsíce později. Na začátku dubna mi volal táta a brečel.
Tak jsem věděla, že dobré zprávy nemá.
Mamku našli naši rodinní známí u nich na chatě, kam se jeli po nekonečné zimě podívat.
Poznali ji jen podle bundy a podle toho, že měla naše fotky v peněžence.
Byla už k nepoznání, v rozkladu, tenkrát v lednu před třemi měsíci, tam umrzla. Nejspíš.
Je kolem toho spousta záhad, po kterých jsme už pak ale nepátrali.

Doufala jsem, že je to jen noční můra, ze které se už musím konečně probudit.

Doma to bylo čím dál větší psycho. A v mé hlavě taky. Mezitím se dělo tolik událostí a věcí, bolavých i traumatizujících.
Ale to už je taky pryč.

Utápěla jsem se dlouhé měsíce v hnusné ubíjející sebelítosti.

Bylo to období, kdy jsem nemohla být jen sama se svými myšlenkami, protože jsem měla pocit, že mě sežerou zaživa. Vadila jsem sama sobě.
Ale zároveň ve mně každým dnem sílila i moje sociální úzkost, takže jsem se i bála být mezi lidmi.
Bylo to na palici.
Jediná spása bylo dát si alkohol a jít pařit.

Milovala jsem to. Cítím doteď tu úlevu, když jsem přišla na tu párty, kde alkohol utlumil všechnu bolest a hlasitá hudba zas překřičela všechny moje myšlenky a výčitky.

Okolí si myslelo, že jsem se zbláznila. Navenek byla Verča, která furt pařila, bavila se a chlastala. „Jí umřela mamka a ona se chodí každej víkend bavit?“
Těch poznámek z okolí přicházelo spoustu, zatímco uvnitř bolestí krvácela Verča, se srdcem rozcupovaným na tisíce kousků, která nevěděla, jak jinak se s tím vším vyrovnat. 

Pak jsem konečně odešla z domu. Teda spíš utekla, no. Doma to mezi mnou a tátou bylo čím dál vyhrocenější.

Chvíle, na kterou jsem se TOLIK těšila.
Konečně budu moct začít znovu, už mě nebude nikdo stahovat na dno.

Ale postupem času mi začlo docházet, že jsem si z domu kromě batohu s oblečením odnesla i pekně těžkej batoh různých podvědomých bloků a destruktivních vzorců, které mi znemožňovaly žít ten život, kterej jsem si vysnila.
A k tomu jako bonus i velkou sociální fóbii a nepopsatelné úzkosti.

A tak plán na následující desetiletí byl jasnej. Začala moje léčivá cesta plná odpouštění, zpracovávání si vztahu s tátou, srovnávání se se smrtí mamky a hledání zadupané lásky a úcty k sobě samé i k druhým lidem.

Od té doby už uplynulo přes 10 let.
A tahle životní cesta se stala sama o sobě mou největší vášní.

Dneska už vím, že každá z nás má v sobě nekonečnou vnitřní sílu přeměnit bolest z minulosti na sílu v přítomnosti.

Když se naštveme, že takhle už to dál nejde.
Když se přestaneme na nevyhnutelné překážky dívat jako na problémy.
Když ze sebe přestaneme dělat chudáky.
Když začneme léčit a otevírat svoje zraněné srdce.
Když změníme příběh, kterej jsme doteď o svém životě vyprávěli. 

Když z naší situace přestaneme vinit rodiče a ostatní.
Když začneme věřit, že dokážeme víc. Že jsme sem přišly zažít víc.

Když opravdu převezmeme tu tolik omílanou zodpovědnost za svůj život.
To je ta největší svoboda, jakou si můžeme dát.
Pak pocítíme tu sílu, která v nás už dávno dřímá.. 
Sílu začít znovu, sílu měnit úhly pohledu tak, aby se nám žilo hezky.
Sílu tvořit si život podle sebe.

I přesto, že život tady na Zemi je občas pěkná fuška, neměnila bych ani za nic. ♥

Potkala jsem za ty roky tolik lidí, kteří si prošli tak obrovskými životními lekcemi, ale i přesto žili ve velké lásce k životu.
Díky tomu jsem pochopila, že míra štěstí v životě vůbec nezáleží na tom, čím jsme si prošli.
Záleží na tom, jak se na to všechno díváme, co si z toho vezmeme.
Jaký smysl tomu všem dáme.

Pak dokáže jeden úhel pohledu změnit celý náš svět.

Je to fakt nespravedlnost, co všechno jsem si musela prožít.
Děkuju za každou bolavou lekci, díky které si dnes vážím života mnohem víc.

Kdybych jako malá dostala přesně tu lásku, přijetí a pocit bezpečí, po které jsem tolik toužila, tak bych dneska nebyla tam, kde jsem.
Neuměla bych tolik soucítit s jinými.
Nedokázala bych se tolik vcítit do druhých.
Neuměla bych vidět krásu i v lidech, kteří sami neví, že ji uvnitř mají.
Nebyla bych na cestě, na jaké jsem teď. A to já bych být na jiné nechtěla. ♥ 

Dostala jsem ty nejlepší základy pro to, abych si lásku i sebevědomí mohla vybudovat od základu sama.
A teď to můžu předávat dál. ♥ A to je pro mě momentálně ta největší odměna.
Tolik jsem se toho během té cesty naučila a dál učím. A to je velký dar.
A hlavně je velký dar uvidět to jako dar 🙂 

Chtěla bych to všechno prožít znovu? Ani náhodou.
Ale když už jsem si tím jednou prošla, tak jsem to nakonec použila jako velkou příležitost vyrůst tam, kam bych jinak nikdy nedosáhla.

Každý blok z dětství, nefunkční vzorec, každá jizva na srdci, každá bolavá vzpomínka, každá neodbytná myšlenka.
To všechno jsou takové pomyslné schody, které v sobě nese velkou možnost se posunout dál, výš, tam, kam bychom se jinak neměli ani šanci podívat.
A umět vidět pak celý svůj život z nadhledu, který jsme právě díky překážkám získali, je taky obrovský dar.

Tolik darů se všude skrývá, když se přestaneme dívat pořád dozadu a litovat se a místo toho začneme žít víc tím, co máme přímo před očima a oslavovat to, jakým člověkem jsme se díky tomu stali. ♥

Uvidět jiný úhel pohledu, když jsi na dně, je téměř nemožné. A tak věřím, že i proto je nás na světě tolik, abychom si mohli navzájem pomáhat svou situaci uvidět jinak.

Naučit se odpouštět je největší dar, který sobě i světu můžeme dát.

Udělala jsem v životě taky několik věcí, na které pyšná vůbec nejsem.
Kradla jsem, lhala jsem, podváděla jsem.
No, snadné to pro mě není to takhle veřejně psát, ale tak to prostě bylo.

Do mé dnešní verze, která miluje a soucítí, vedla dlouhá cesta přes velké vlastní sra*ky.
Za které jsem ale po letech léčení vděčná.
Trvalo mi roky si to v sobě vyřešit a jít dál.

Odpustit sama sobě bylo zatím to nejtěžší.
Ale skrze svou vlastní temnotu jsem začala vidět to obrovské zářivé světlo v ostatních.
Hlavně v těch, kteří ublížili v životě mně.

Pocítila jsem soucit i lásku k lidem, ze kterých mi dřív bylo špatně.

Už vím, že žádnej člověk není buď jenom dobrej, nebo jenom špatnej.
Nesoudím nikoho za nic, díky tomu, čím jsem si prošla já.
A to dnes beru za svůj velkej dar.

Začla jsem vidět všechny lidi jako ty, kteří se sem na tento svět přišli učit, stejně jako já.

I naši rodiče se učili, i když tenkrát to pro nás byli bohové, kteří vypadali, že absolutně ví, co dělají.
Mně po všech těch letech obrovské zloby, nenávisti, nepochopení a vzteku vůči tátovi zůstala díky procesu odpouštění už jen láska a vděčnost za to, že mi dal život.
A s tím se pak člověku žije nepopsatelně krásněji. ♥
Zpracovat si vztah s rodiči je často sice to nejtěžší, ale je to to nejlepší, co můžeme udělat.
Pro sebe i pro ně. ♥

Zrodilo se díky tomu moje velké vnitřní volání být tady pro druhé.

A jak už to tak bývá, když je žák připraven, učitel se objeví.
A mně v krátkém čase přišly do života dvě metody, které můj život začaly měnit od základu.

Metody, které moje prožívání života vystřelily ještě do úplně jiných výšin, o kterých jsem neměla tušení.
Theta healing® a Access Bars® ♥

Pro mě jsou to v mém momentálním životním období zázraky a věřím, že si zavolají přesně toho, komu taky budou mít tu moc proměnit život ve větší radost.

Moc se těším, s kým z vás se osobně potkám! ♥

Úplně si pamatuju ten okamžik, když jsem poprvé po absolvování kurzu Theta léčení začínala zažívat záblesky toho, jaké to je nestydět se za to, kým jsem.
Necítit potřebu obhajovat svůj život.

Chodit po světě s vědomím, že sem patřím.

Cítit v sobě bezpečí.
Nemít v hlavě ten hlas, kterej mi dřív pořád našeptával, že mě nikdo nemá rád.
Prožívat harmonický a láskyplný vztah, beze strachu, bez potřeby kontrolovat, bez bolavé žárlivosti.
Ten pocit, když najednou přijdu do místnosti a necítím se poprvé v životě méně než ostatní.

Píšu to teď s obrovskou pokorou vůči životu a se slzama vděčnosti v očích, protože to pro mě po 28 letech na světě bylo všechno úplně nové.
Nestydět se za to, kdo jsem? To byl tolik let tak velkej nedosažitelnej cíl. Zázraky se prostě dějou. ♥

Tyyy jo, kéž by tohle zažívala každá z nás! ♥

Pocitu nedostdobráctví už stačilo. 

Mám ve své vizi ženy, které září radostí a láskou k sobě samé.
Ženy, které jsou si vědomé samy sebe.
Ženy silné ve své zranitelnosti.
Ženy milující a podporující sebe i druhé ženy.
Ženy, tvůrkyně svých životů.
Tvůrkyně nové země.
Ženy léčící celý svět tím, že léčí sebe.
Ženy lásky-plné, které šíří svoje světlo dál.
A taky muže, se kterými tvoří harmonické vztahy a rodiny.

Věřím, že těch destruktivních vzorců a přesvědčení, které se předávaly z generace na generaci, už bylo dost, že už nejsou třeba.
Že jsme tady od toho, abychom ty generační srajdy už přetnuly a začly žít ve větší radosti a lásce.
K sobě i k druhým. ♥

A tak nějak o tom všem to tady bude. 🙂

O (sebe)lásce i strachu. O vině i odpuštění. O breku i smíchu. O smutku i štěstí. O smrti i o životě. O strachu i odvaze. O léčení starých ran i oslavování toho, co je.♥

O všech vlnách života, které nikdy neustanou, ale na kterých se můžeme naučit surfovat. ♥

Děkuji, že jste dočetli až sem. Moc si toho vážim.
Články už budou bývat kratší, slibuju 🙂 

A děkuji z celého srdce, že (tu) jste. ♥

S láskou, Veronika