Děkuju, že jsi tady a moc tě tu vítám.

Přemýšlím, jak začít. Co byl ten původní impulz si blog vůbec založit.

Mou nějvětší bolestí, tématem, je domácí násilí, které bylo velkou součástí mého dětství.
Žádné jiné téma se mně nedotýká tak moc.
Vím, jak velkej průser je žena bez sebeúcty, neuvědomující si svou hodnotu, v kombinaci s mužem, který je natolik zraněný z dětství, že si neuvědomuje, že zraňuje dál. Vím, jak může život bolet.
A z tohoto prostředí jsem taky nevyrostla zrovna v sebevědomou ženou s úctou k sobě. A už vůbec ne s důvěrou. V sebe, v život, v nikoho.

Ale tam potom přávě začala má cesta. A už bych ji nevyměnila za žádnou jinou.
První mini záblesky, že to musí jít i jinak jsem měla kolem devatenácti. Dneska je mi 31. A už vím, že v tom našem vnitřním světě je možný fakt všechno.

A tak jsem měla touhu sdílet. Ale došlo mi, že svět zachránit nemůžu 🙂 Že domácí násilí nevymýtím. Ale že tady můžu být, se svým příběhem, kterej může posvítit na cestu druhým, třeba i těm, kteří možná přes bolest naději zatím ani necítí. A tím malinko přispět.
Protože máloco na světě je důležitější, než žena, která si je vědomá své hodnoty, chová k sobě úctu a z tohoto místa šíří lásku dál.

A tak se mým záměrem postupem času stalo asi jen dělit se o lásku, kterou v sobě mám.
Vím, že není samozřejmá, vím, že z dětství si toho odneseme spoustu, jen ne často lásku. Ani k sobě, ani k životu.

A tak jsem začla zkoumat a pátrat. A našla jsem během mé 13 ti leté cesty k sobě velké poklady, o které nemůžu jinak, než se dělit a sdílet. Vím, že je v sobě máme všichni.

Na mé cestě jsem se věnovala Theta healingu a pránickému léčení. A postupem času jsem si začala uvědomovat i důležitost doteku.
Do života mi přišla metoda Access bars, u které je nádherná kombinace doteku a práci s energií. A poté jsem si dodělala vzdělání kurzem mé milované kraniosakrální terapie.

Momentálně se můžeme potkat na kurzu Access bars, kde tě tuto metodu moc ráda naučím.

Brzo otevřu i možnost objednat se zase i na kraniosakrální péči.

Miluju vidět, jaké zázraky tvoří, když se člověk cítí přijatý. To se pak dějou věci.

Objevila jsem na své cestě velké bohatství. Tam, kde bych ho čekala nejméně.
Tam, kde mi nikdy nikdo neřekl, že by mohlo být, a mě dlouho ani nenapadlo se tam podívat.

Najednou během meditace, v tichu.
Byla tam.
Nedotknutelná vnitřní radost.
Ničím nepodmíněné štěstí.
Bezpodmínečná láska, která mě od té doby živí a hřeje den co den zevnitř.
Hodnota, která nezávisí na ničem zvenčí.

A mně se tím dnem změnil celej můj Vesmír.

Nemám zdaleka odpovědi na všechno.
Vlastně čím dál jdu, tím spíš zjišťuju, že nemám odpovědi vůbec na nic 🙂

Ale ze své životní cesty i pozorováním druhých, jsem si vyvodila jedno.
A to, že odpověď na radost, štěstí, úspěch, po kterém tolik toužíme, neleží nikde venku.

Ale že leží taky tam, uvnitř tebe.

Za tím vším hlukem a rozptylováním.
Za vším dokazováním, prokazováním, honěním se - za všemi těmi věcmi, které si myslíš, že musíš dělat, aby sis zasloužila lásku a uznání - tak tam leží radost.
Nenápadná, každý okamžik rozjasňující.
Bez důvodu, bez podmínek.

Tam leží i tvá hodnota, jen tím, že existuješ.

Když potkáš samu sebe přesně tam, jde jsi.
V opojném bytí dost bez toho, aniž bys musela být víc.
V přijetí toho, kde jsi a kým jsi.
V uvědomnění si, že ty jsi tvůrkyně svého života. Umělkyně. 

Tam leží tvá síla. Ohromná, nepopsatelná, nekonečná.

Kéž si uvědomíš, že s tebou není nic špatně. A nikdy ani nebylo.
Že tvá jedinečnost je tvůj největší zdroj tvé síly. Že jsi nesrovnatelná. Že nepotřebuješ s nikým bojovat.
Že už nepotřebuješ žádné potvrzení zvenčí, že jsi hodna lásky.

Přeju si, aby ses už nikdy nemusela podívat zpět a vyčítat si, proč jsi neudělala to a to jinak, nebo to vyčítat druhým.
Přeju si, abys žila s vědomím, že úplně všechno z toho, co jsi zažila, tě udělalo to, kterou jsi teď a tady.

Kéž procítíš dar tvého života.
Dar tvé jedinečnosti.
Dar tebe.

Pak se můžou začít dík zázraky.
Protože to stejné uvidíš i v druhých. A budeš chtít, aby to v sobě uviděli taky.

Tam podle mě leží odpověď.♥

Pak odejde jakákoliv závist, boje, potřeba být víc a mít víc, která podle mě způsobuje nejvíc psychických problémů dnes.
Odejdou úzkostné soutěže.
Místo souBOJE nastane souHRA. 

A svět se začne léčit.♥

To je má vize.
A ono už se to děje.

Uvědomuju si, že je toho spousty, co se slovy předat nedá, že k opravdovému uvědomění si člověk stejně musí často prožít a zažít věci sám.
Ale na druhou stranu vím, jakou moc slova můžou mít, pokud zacvaknou ve správnou chvíli, když je člověk připravený.
A pokud v tobě má slova rozsvítí aspoň trošku vědomí toho, že už teď jsi dost, tak pak to má pro mě ten největší smysl. ♥

A děkuju Ti, že jsi součástí. ♥
Děkuju, že jsi.

S láskou, Veronika