Jsi tu správně ♥

Děkuju, že tu jsi.
Tady na blogu, ale hlavně i tady, na Zemi.

Bez tebe by to tady nebylo ono. ♥

Možná jsi o tom někdy pochybovala. A možná pořád občas pochybuješ.
Vím, jak bolí nepatřit.
Nebo minimálně si to myslet.
Mám v čerstvé paměti, jak se tohle přesvědčení jako červ vrtá do všech oblastní v životě.

Založili jsme naši milovatelnost a „patřitelnost“ na základě toho, jak jsme byli vnímání našimi rodiči.
Rodiči zraněnými od svých rodičů.
Rodiči, kteří často přes nánosy svých vlastních zranění nebyli schopni uvidět, že zraňují i nás.
Rodiči často emočně úplně negramotnými. Protože tenkrát se na nějaky emoce prostě nehrálo.
Ale my dnes máme už skvělou příležitost to změnit. ♥

„Neuměl to jinak.“ To byla věta, kterou mi před jedenácti lety řekla terapeutka po tom, co jsem jí dovyprávěla příběh o tom, co všechno za obrovské bolesti a peklo nám v dětství způsoboval táta.
„Jak jako do prdele neuměl? Vždyť byl dospělej, ne?“ řekla jsem ji tenkrát.
Bylo mi čerstvých 20.
A pak mi to začlo až v následujích letech teprv všechno docházet. Že měla velkou pravdu.
A stalo se to jedním z největších uvědomění, které mi pomohlo odpustit tátovi.
Dneska se mi to už kecá, ale do svých 25 let jsem žila ve velké nenávisti vůči svýmu tátovi.
Už o tom mám rozepsanej článek – brzy 🙂

A tak jsem si z dětství odnesla spoustu bludů, o kterých jsem ale dlouho nevěděla, že jsou to bludy.
Byly to pro mě pravdy.
Možná sis odnesla podobné.

Blud č. 1 – nejsem milovatelná tak, jak jsem
Blud č. 2 – bylo by lepší, kdybych vůbec nebyla
Blud č. 3 – překážím tu
Blud č. 4 – kdybych byla jiná, bylo by všechno jednodušší

Jsou to díkybohu jen bludy.
Bludy, kterým jsme během naší cesty životem uvěřily a tak se staly na nějakou část naší zarytou pravdou.

Ale dá se z toho probudit.

A já ti na této cestě probouzení se z bludů budu moc ráda tvou milující průvodkyní, kamarádkou, fanynkou, podporou.

Protože podlě mě není hezčího probuzení, než když najednou uvidíš svou krásu, hodnotu, už jen tím, že jsi, svou jedinečnost a dar, kterým jsi, bez toho, aniž by ti na to musel dát schválení kdokoliv jinej.

Vím, jak to bolí. Nepatřit, cítit na každém kroku, že překážím.
Žít s vkrádajícím se pocitem, že mi chce každej ublížit, a tak si beru vše osobně.
Jaký je žárlit a věřit, že pro nikoho nejsem dost dobrá.
Vím, jaký je stydět se. Za sebe, za svůj život. Za vše, co se mě týká.
Jaký je uvěřit, že jsem špatně. Celá.

Ale abyste mě nepochopili špatně.
Ono na chtění být lepší není nic špatného.
Jen záleží, z jakého místa má touha být lepší vychází.

Je to z lásky k sobě nebo z nenávisti?
Stojím u toho ve své síle, nebo se snažím něco dokázat ostatním?
Dělám to z lásky, nebo se chci druhým jen zavděčit?

Většina z nás prošla systémem, kde nám naši hodnotu vždycky určoval někdo zvenku podle toho, co šlo vidět navenek.
Takže to bylo dlouho na základě známek – to jediné, co šlo vidět navenek, ale zároveň to bylo to nejmíň vypovídající.
Prostě zvrácenost.
Nějaké naše vnitřní prožitky, boje, posuny, ty se zdálo, že šly úplně stranou – když to není vidět, nezáleží na tom.

Zatímco všichni čekali, jaký budou známky, tak ty jsi prožívala vnitřní boj se svými strachy, které tenkrát nikoho nezajímaly.
Doma často peklo, ve tvé hlavě peklo.
Dřív to byly známky a hlas rodičů, učitelů a jiných „autorit“, ať se snažíš ještě víc, šup šup.
Dnes jsou to jiné výsledky navenek a hlas zůstal znít ve tvé hlavě.

A tak se z našeho života stal pomalu takovej dokazovací závod.
Závod, kterej nebral konce a kterej ani nemohl mít vítěze, protože nikdo vlastně pořádně nevěděl, za čím se žene, co je ten cíl? A proč pořád nepřichází to štěstí a uznání i přesto, že dělám fakt hodně?

Tak já jen, že už je čas nechat to být.
Už to nefunguje, lásko.
Prostě to tak bylo.
Bohužel, bohudík.

Já si teď budu hrát s variantou, že to bylo bohudík, jo? Protože ono vyčítat to někomu zpětně je hovadina, toho fanda fakt nejsem a navíc by to bylo úplně k ničemu.
Tak pojď brát jakože se to stalo všechno přesně tak, jak mělo.
Chyba to naše není, ale zodpovědnost to naše už teď je. Bohudík 🙂
Protože teď máme jedinečnou možnost – dát to sama sobě. YES! ♥

Všechno to uznání, které jsem uvěřila, že můžu získat jen zvenčí.

Kdyby nás mělo vnitřně dlouhodobě naplnit uznání od druhých lidí, tak jsme dávno společnost mnohem šťastnějších a naplněnějších lidí.

Je čas uvidět samu sebe, tak, jak sis vždycky přála být viděna druhými.
Čas uznat, že to, na čem záleží nejvíc, je náš prožitek. To, co nikdo druhej nikdy neuvidí.
Je čas uznat samu sebe. Za všechny ty vnitřní vítězství, posuny, bitvy, překonané strachy.
I za ty vnější, které pro tebe byly fakt velké, ale navenek tak možná nikomu nepřišly.
Za všechno to, co nikdy nešlo vidět navenek, a tak jsi možná nabyla pocitu, že na tom nezáleží.

Jenže díky tomu všemu jsi dneska tady.
Sakra, holka, víš, jak velký to je?

Až si zvědomíš, co všechno už jsi zvládla a zvládáš.
Až to uvidíš, jakože fakt uvidíš, tak se to stane tvou obrovskou silou.
Bude to jen tvůj osobní balíček vědomí vlastní síly a vnitřních pokladů, kterému se nevyrovná už nikdy žádné poplácání po ramínku od někoho jiného.

Už nebudeš potřebovat schválení tvé hodnoty zvenčí, protože TY VÍŠ. ♥