People pleaser na odvykačce

People pleasing. Au.
Tak zranitelné téma to pro mě dlouho bylo.

Já si svůj proces léčby people pleasingu rozdělila takhle 😀

• nevím o tom
• uvědomění – AHA! Tak já taky, sakra.
• stud
• soucit
• dělat to jinak

Ze začátku člověk asi ani neví, že people pleaser je. (dál jen PP:))
Aka dělám věci proto, abych se ti zalíbila, abys mě měl rád, ale ještě nevím, že to dělám kvůli tomu.

Mně to na druhých lidech vždycky vlastně dost vytáčelo.
No a hle – stačilo pár let a trocha sebereflexe, aby mi docvaklo, že já dělám často to stejné.

Člověku to začne pomalu docházet. Při situacích jako – „Počkat, ale tohle dělat nechci, proč jsem teda řekla, že to udělám? Aby si o mě řekli něco hezkýho? Aby mě pochválili? Abych byla v jejích očích ta vstřícná hodná pomáhající holka? Proč sakra neumím říct ne, když vnitřně to jako velký ne cítím?“

Jsou to takové záblesky.
Jakože si začneš všímat, že lezeš druhým tak trochu do zadku.
Radši to a to uděláš, abys nevypadala jako líná. Aby si hlavně nepomysleli něco špatnyho. Aby tě měli za tu hodnou.

„Lezu druhým do prdele, protože jsem se v dětství naučila, že to je způsob, jak být víc milovaná.“

Jenže pak dospěješ.
A pokračuješ v hodnoholkaření, často nevědomě, prostě tak, jak jsme to dělaly celou dobu.
Ale objeví se jeden průser.
Ono to už nefunguje.

A člověku začne pomalu docházet, že tudy úplně cesta nevede.

„Vždyť pro ně dělám úplně všechno, tak, jak chtějí, často i mnohem víc, tak proč mě nemají tolik rádi, jak bych si zasloužila?“ (AUUUU, to je strašná zvrácenost tyhle přesvědčení 😀 )

V dětství to byl často jedinej způsob, jak přežít nějak co nejlíp, prostě co nejmíň rodiče srát – moc neodmlouvat, dělat, co se řekne, aby se rodiče nenaštvali, nic nenamítat, moc se neozývat, hlavně nediskutovat, a tak se tohle zvrácené nastavení pomalu prodere do našeho každodenního chování, i přesto, že už tam rodiče dávno nejsou.
Jenže to, že za to budeme víc milovaní, to v nás zůstane, zažrané hluboko.

„Když budu ta hodná – tak budu v jejich očích ta oblíbená, milovatelná – a budou mě mít radši – a já jsem na lásce a uznání od druhých závislá, takže nic jiného mi nezbývá.“

A potom přichází stud. Teda u mě byl fakt velkej. Za to, jakej jsem PP.
Začala jsem si hlavně v práci zvědomovat, kolikrát jdu přes sebe, jen abych nemusela někomu něco odmítnout pomoct udělat.
Nebo jak neumím často do diskuze s druhými.
Jak neumím často vyjádřit jinej názor. Ze strachu, abych je nějak nenaštvala.
Sakra PROČ mám sakra takovej strach?
A začala jsem obdivovat ty, kteří to umí, kteří si prosadí svoje i za cenu, že druhyho naštvou, protože mu nevyhoví v něčem.

Soucit. Po měsících uvědomování si situací a svých vnitřních pochodů, sledování emocí, co ve mě ty situace vyvolávaj a propojení si mého nynějšího chování s dětstvím, přišel obrovskej soucit ke mně samotné.

U mě konkrétně jakykoliv naštvání tátu mělo za následek často fakt nehezky scény jak z násilnyho filmu.
A tak mi došlo, že jsem si tenhle zvrácenej způsob přežití odnesla s sebou do dospělosti, a že je nás víc.

A tak začal můj novej životní trénink – naučit se zklamat druhé lidi. Být v jejich očích klidně ta líná, neochotná, ta co diskutuje, ta co je moc hlasitá, provokativní.
A není to o tom, že se budu k druhým chovat schválně nějak hnusně a nic pro ně na truc něudělám – to vůbec – jen už to nebudu dělat na úkor sebe.

Chce to víc uvědomování si toho, proč věci dělám, s jakym záměrem.
Ze začátku jsem měla obrovské tendence se omlouvat za to, když jsem druhým nevyhověla.
Byl to boj s mým starým přesvědčením – co když mě nebudou mít rádi? Dřív to znamenalo, že bych nepřežila, protože rodiče by mě neměli rádi. Teda jako fyzicky bych asi přežila, ale ta bolest být nemilovaná a nepřijatá, ta prostě bolela, moc.
Ale teď už to je všechno jinak.

Nejdřív z toho budeš mít možná fakt strach, když někomu nevyhovíš, a bude se to v tobě všechno prát a budeš to hned chtít vzít zpátky a ještě se omluvit 🙂
Ale párkrát to zvládneš – a světedivse – ono se nic nikomu nestane, nikdo neumře, i ty to dokonce přežiješ, řádné drama se nekoná – a ty s každou takovou akcí budeš stát čím dál víc ve své síle. ♡
Je to velká úleva. A budeš ze sebe mít fakt velkou radost.
Je to nádhernej proces, občas nepříjemnej, ale to se nevylučuje.

A nakonec se stane to, co nikdo nečekal 😀 – oni si tě druzí budou dokonce vážit i víc, když si budeš vážit ty sama sebe víc.
Teda jak kteří – pro ty, kterým tvoje hodnoholkařství vyhovovalo, těm se to líbit asi moc nebude, ale taky tím pomalu tyhle lidi odstřihneš. A svoboda je na cestě.

Možná už víš, že být people pleaser byl i pro tebe jedinej způsob, jak přežít dětství, a taky se to učíš už jinak.

Nebo o tom nevíš, ale přijde ti, že pro druhé děláš fakt hodně, ale nějak se to nepotkává s mírou vděčnosti a lásky, kterou bys od nich za to očekávala – tak možná vítej mezi náma 😀
Je před tebou krásná cesta svobody, kdy už nebudeš muset jít přes sebe, jen abys vyhověla ostatním.

Moje otázky, které si často v této souvislosti kladu:

STOJÍM VE SVÉ SÍLE, NEBO SE CHCI ZAVDĚČIT OSTATNÍM?

DĚLÁM TO Z LÁSKY K SOBĚ, NEBO ZE ZÁVISLOSTI NA UZNÁNÍ OD DRUHÝCH LIDÍ?

Je to proces.
Miluj se v tom procesu, jo?

S láskou,
Veru ♡