Všeobjímající vděčnost.

Dokážu přijmout a poděkovat i za to, co se děje jinak, než já bych si momentálně přála?

Milovat život a důvěřovat mu, když se vše děje podle plánu, když je vše zalité láskou, pochopením a zdravím, to je snadné, to jde samo.

Milovat život a důvěřovat mu, i když musím čelit situacím a emocím, ve kterých mi není vůbec hezky a pohodlně, to už je jiná výzva.

Ale podle mě je to přesně ten okamžik, kdy se to všechno láme.

Důležitý okamžik, kdy se rozhoduje o tom, jaký život žiju.
Jestli je pro mě život boj, nebo ne.
Jestli vidím v každém zádrhelu nespravedlnost, nebo jestli dokážu věřit ve smysl i tam, kde ho zatím nevidím.

Jak velká svoboda je ukrytá v umění nebojovat s tím, co už se stalo a co už neovlivním?
V umění přijímat i bolest?

Německý filozof Friedrich Nietzsche napsal, že jeho receptem pro velkolepost lidského bytí je AMOR FATI – MILUJ SVŮJ OSUD.
„Ne jen snášet to, co nám do života přichází a co je nezbytné, ale i to přímo milovat.“

Tento koncept ztělesňovali i stoikové před 2000 lety. Císař Marcus Aurelius napsal do svého osobního deníku „Planoucí oheň vytváří plamen a jas z čehokoliv, co do něj přihodíte.“

A další stoik Epictetus napsal „Je jenom jedna cesta za štěstím, a to přestat se trápit tím, co je mimo naši moc.“

Pro mě osobně to je všechno ohromně úlevné si znovu uvědomit, kde leží má moc nad životem.
Tkví v tom obrovská síla ukrytá v umění milovat život tak, jak se děje.

Může se to zdát na první pohled jako pasivní přístup. Jako rezignace nad tím, co je.
Ale kdo to už zkusil nebojovat s tím, co je, tak ví, že je to všechno, jenom ne pasivní. 🙂

Je to o postoji.
Volím si, že chci být oběť toho, co se mi děje a budu s tím bojovat i přesto, že tím nic nezměním?
Anebo se rozhodnu to využít pro můj prospěch a vytvořit z toho svou posilující zkušenost?

„Miluju, že se mi to stalo, budu díky tomu lepší. Vezmu si z toho co můžu, aby se mi lépe žilo.“

Chce to hodně energie, je potřeba vnášet do každého momentu mnohem více vědomí, než když se člověk nechává vláčet ze strany na stranu tím, co se děje, rozčiluje se a nadává.

Rozčilovat se jde samo.

Ale je to oblast, do které se vyplatí investovat nejvíce energie.
Protože na mém vnímání světa závisí vše.

Podle stoicismu je koncept AMOR FATI i receptem proti úzkostem:

• odstraňuje odpor k minulosti, ze kterého většinou pochází nejvíce bolesti.
• mizí s tím úzkost z budoucnosti – nejvíce děsů a stresů v hlavě často způsobuje lpění na určitém výsledku. A ty odchází s tím, jak ve mně roste důvěra v to, že všechno díky svému přístupu zvládnu.
• a tím se navyšuje schopnost prožívat štěstí v přítomnosti a zlepšuje se kvalita života vůbec.
  

„Díky nastavení mysli podle konceptu amor fati vytěžím to nejlepší ze všeho, co se mi přihodí.
Z překážek a nepřízně osudu udělám palivo pro svůj potenciál.“
Ryan Holiday

A nakonec bych chtěla ještě dodat jednu moc důležitou věc.
-> Ne, neznamená to být robot bez emocí a všechno poslušně rezignovaně přijímat bez zájmu.

Je víc než důležité dovolit si prožít svou emoci naplno, ať je jakákoliv.
Protože ono takových pořádných 5 minut upřímného naštvání/křiku/pláče/dupání vydá za roky potlačování emocí spojeného s nesmyslným nimrání se v něčem, co neovlivním.

Tak nechť se nám to daří.
Každej krůček se počítá. <3