Živote, díky!

Dneska bych chtěla psát o tom nejkrásnějším koření života.
Cítím ji tolik, že to musí ven.

O vděčnosti.

O krásné, léčivé, , hladící a imunitu zlepšující vděčnosti.
Slyšíme to pořád všude, že bychom měli být vděční.

„No jo furt, vždyť já vím, že mám být vděčná za to, co mám!“

Ale já bych chtěla dneska psát o jiné vděčnosti. Ne o té vynucené a neupřímné.

Ale o té nejniternější, vyživující, nejúpřimnější od srdce, ta, kterou když cítíme, tak nás spojuje s hojností celého Vesmíru a s podstatou života.

Já se teda s rukou na srdci přiznávám, že poslední týdny jsem ze své životní vlny vděčnosti a radosti úplně spadla. Ale jakože fakt úplně.
Ani nevím jak se to stalo.
Nechala jsem se taky strhnout tou kolektivní vlnou strachu.
A to jsem byla přesvědčená, že mě se ta situace určitě nijak nedotkne 🙂 Haha.

No jo, občas to prostě ujede.

Nepoznávala jsem se, byla jsem bez energie ve všech formách.
Bez radosti, která předtím byla mým poznávacím znamením.

Uf, co se to děje.
A tak přišla na řadu chvíle sebereflexe 🙂

A došlo mi, že jsem úplně ztratila kontrolu nad tím, čemu věnuju pozornost.
Že jsem se pomalu nenápadně začala jaksi nešikovně protloukat životem na mód autopilota.
A úplně mi uniklo, že to vůbec ani nejsem já.

Jo aháááá! Tak tohle se děje, když se člověk úplně odpojí od přítomnosti a nechá vnější okolnosti, aby ovládaly jeho životní směr.

A vidím to i okolo sebe. Že probíhá taková jedna velká epidemie ztráty kontroly pozornosti.
Jak kdybychom se víc než kdy předtím úplně odpojili sami od sebe, od svého těla, od našeho života, od zdroje radosti.

Já vím, valí se to na nás ze všech stran občas, ať chceme nebo ne. Strach, stres a podle zpráv smrt číhající na každém rohu.
Až jsme samým strachem ze smrti přestali žít.

Mozek teď odvádí svou práci ukázkově. Je vlastně předurčen, aby vyhledával nebezpečí a varoval nás před ním.
A že teď těch podnětů teda má!
A ono když hrozí fakt reálné nebezpečí, jakože nás třeba zašlápne mamut nebo přejede vlak, tak je to super, protože díky tomu přežijeme.
Ale dnes většinou žádné reálné nebezpečí nehrozí, a tak jsme pořád ve střehu, co kde špatného na nás číhá, aniž by na nás něco fakt reálně číhalo.
„Noo ale co kdyby náh…“ – kuš, ticho mozku!
Je to tak skvělý sluha, ale tak na prd pán.

Ale stačilo protloukání se a je zase čas naskočit zpátky na vlnu vděčnosti.
Bez toho, aniž by se muselo jako první venku cokoliv změnit.
Protože jako první musí ta změna začít uvnitř nás. ♥
A z místa vděčnosti jde pak všechno mnohem líp. A už je nejvyšší čas.
Naskočíte se mnou? ♥

Je moc důležité být si zase vědomá toho, jestli mi neuniká energie tam, kam nechci.
Nepřidávat i svým dílem do toho kotle strachu.
Chránit si svou energii, protože to je to nejcennější, co máme. ♥

Co pomáhá mně, vrátit se zase zpátky? Do své síly. Do role odkud můžu tvořit a žít, beze strachu z neexistujících mamutů.
Zastavit se. Rozhlédnout se, co se to teda vlastně děje.
Navrátit se zase zpátky do svého těla, do tady a teď. Je to život, který chci žít?

Zavřít oči. Hluboký nádech a výdech. Uf, tak jsem tady. A všechno je v pořádku! ♥

A upřímně se zeptat sama sebe – čemu věnuju většinu dne pozornost?
Zvyšuje to mou energii, nebo mě to vysává?
Je potřeba další hodinu sjíždět Instagram, nebo mi udělá líp, když se půjdu projít/zacvičit si/protáhnout se?
Jaké myšlenky se mi honí hlavou? A kterých se chytám? Dělají mi dobře, nebo ne?
Jaké informace konzumuju? Co ve mě vyvolávají za emoce? Chci takové emoce v životě prožívat?
Jaké jídlo jím? Dodává mi energii, nebo mě uspí?

A pak přichází na řadu už zmiňovanáá the one and only …. vděčnost 🙂

Pozornost můžu zaměřit jenom jedním směrem.
A tak když se od sebe neodpojím a jsem přítomná, tak si vždycky zvolím vděčnost místo strachu.
Je to boží, jak velkou moc nad svým prožíváním máme!

Kam směřuji svou pozornost, tam posílám svou energii. A kam posílám svou tolik cennou energii, tam to zalévám a tam to roste.

Já vím, že víte. Já to taky vím, ale občas to zapomínám žít. A tak to připomínám, sobě i vám 🙂 ♥

Nejlepší je se hned po probuzení naladit na vlnu vděčnosti.
Na konci článku máš ke stažení můj způsob, jak si vděčnost a radost udržuju, když mám chuť být ve vděčnosti a radosti 🙂

Vděčnost vnímám jako takový plamínek v srdci, který nás hřeje zevnitř kamkoliv jdeme.
Umí udělat každý okamžik tak krásným, že ani najednou nemáme potřebu někam rychle spěchat a chtít být někde jinde než tady a teď.
A s takovým plamínkem se pak lépe zvládají i na první pohled obtížnější situace.
Je to takové místo v našem středu, kde víme, že všechno je v pořádku, ať už se venku děje cokoliv.

Jak úlevné je znovuuvědomění, že si nemusím dávat žádné prostředníky mezi sebe a vděčnost.
K vděčnosti není potřeba nic víc než jenom být.
A tím samozřejmě nemyslím nechtít nic víc ♥ Ale jen si to neklást jako podmínku, že až pak teda už budu konečně vděčná, protože tím se jenom brzdíme a to štěstí nám pak často utíká před nosem.

Ono často stačí jen uvědomění, jaký dar je každý okamžik, který nám byl dán.
Kéž na to nikdy nezapomeneme. ♥

Ale je to proces, jako všechno. Takže hlavně na sebe buď hodná. ♥

(Víte že v angličtině slovíčko present znamená dárek i přítomnost? Náhoda? Nemyslím si:-))

O vděčnosti ještě budu psát hodně, ale to už bude pro dnešek vše, co jsem měla na srdci 🙂

A rozloučím se s váma otázkou. To kdyby náhodou někoho z vás nenapadalo, za co být vděčná 🙂

Představ si, že jdeš dneska spát a přes noc ti zůstane jen to, za co jsi dneska pocítila v srdci vděčnost.

Kolik věcí by najednou přestalo být maličkostmi? A vzbudila by ses zítra vůbec? ♥

Děkuju, že (tu) jsi ♥

S velkou vděčností a láskou, Veru

A tady je ke stažení to pdf, bez e-mailu ♥ Nechť slouží ♥ První pomoc při vkrádajících se myšlenkách.

(Je to jen kraťučké, ale v rámci tréninku v Canvě jsem to udělala takhle v pdf :-))